na Blog.cz

Letošní prvomájové oslavy byly po předchozích třech letech uchopeny ve zcela jiném duchu. Festival zábavy May Day byl nahrazen akčními dny v ulicích Prahy. V podstatě se program jednoho dne na Císařské louce natáhl na celý týden, ale jeho výplň zůstala podobná. Krom koncertů různých žánrů si mohli zájemci poslechnout zajímavé přednášky, navštívit invenční workshopy či se zúčastnit prvního pražského anarchistického jarmarku. Akční dny zakončila společná demonstrace právě na prvního máje.
Velkou novinkou oproti loňským událostem bylo, že se na přípravě akčních dnů podílely všechny antiautoritářské hnutí společnými silami. Díky tomu se alespoň podařilo využít všechen potenciál a předešlo se tak případným nedorozuměním a neshodám.

Historie prvního máje, jakožto mezinárodního svátku práce sahá do roku 1890, kdy byl zaveden II. Internacionálou jako mezinárodní svátek pracujících, který měl připomínat události z Chicaga roku 1886.

Podvědomí dnešní společnosti o tomto svátku je však bohužel pokroucená díky povinným komunistickým průvodům, z dob nedávno minulých. Tyto průvody však neměli poukázat na původní význam svátku, měli však sloužit jako oslavy režimu.

Stejně tak církev či nacisté si z prvního máje pokoušeli udělat vlastní svátek. U církve, přejímající staré pohanské svátky to není nic neobvyklého, ovšem u nacistů se jedná o značný paradox, neboť Adolf Hitler se zpočátku aktivně zasazoval za zrušení tohoto svátku jakožto "marxisticko-anarchistického výmyslu".

Toto vykrádání původního anarchisticko-syndikalistického svátku se děje i dnes. Čeští neonacisté si chtěli například v roce 2007 vylepšit reputaci oslavou tohoto svátku a oslavovat Chicagské události, tedy oslavovat policejní brutalitu a kapitalistické odírání pracujících.

Zajisté jste stejně jako já postřehli, že se v těchto dnech hraje nějaký ten hokej. Popravdě já si toho všiml hlavně díky nápadně zvýšené hustotě dresů v ulicích a ještě intenzivnějšího hluku nesoucího se z hospod.
Nápadnou paralelu mezi chlebem a pivem snad není nutné ani rozebírat, většině lidí, kteří znají tento starořímský obrat je podobnost víc než jasná. Vždyť co je lepší pro odvedení pozornosti od palčivých sociálních témat než takový pořádný hokejový mač. Tam se může frustrovaný člověk pořádně vykřičet a vybít dosyta a dle libosti, zatímco vládnoucí establishment bude nedotčen a v klidu (samozřejmě pokud to nedopadne jako vloni ve Vancouveru, ačkoliv tamní rioty neměly politický přesah.)

Představte si, že se rozhodnete přestat jíst maso, avšak po nějaké době se k němu opět vrátíte. Abyste ale ulehčili svému svědomí a dali najevo, že vám stále záleží na zvířecích životech, tak začnete vymýšlet takové zařízení, které nadále umožní produkovat tisíce a tisíce kilogramů masa, zato však takovým způsobem, které nebudou zvířata cítit. Se stejným nápadem přišel i jeden Brit jménem André Ford.
Navrhl a zkonstruoval model kuřecí farmy, ve které budou tato zvířata umístěna ve speciálních konstrukcích a v bezvědomí. Jestli vás napadá srovnání s filmem Matrix, jste velice blízko.

Ve vysoce technizovaných zemích se vlivem konzervovaných potravin, chladírenské techniky, umělých přísad stala chuť málem mrtvým smyslem. Podívate-li se do kteréhokoliv zelinářství, zjistíte, že většina Angličanů míní jablkem hroudu nápadně barevné vaty z Ameriky nebo Austrálie, tímhle tím se krmí patrně s gustem, a anglická jablka nechávají hnít pod stromy. Americké jablko je láká tím, jak naleštěně, standardizovaně a strojově vypadá, lepší chuť anglického jablka jim prostě nic neříká. Nebo se podívejte, jak v každém krámě podávají "směsné" máslo a továrně vyráběné sýry balené v celofánu, podívejte se, jak se vlibovolném koloniále, a dokonce už i v mlékárně roztahují ohyzdné řady konzerv, podívejte se na piškotové rolády a zmrzlinu, podívejte se, jaký nechutný chemický odpad se vydává za pivo, kterým si kdekdo proléva krk. Ať se podíváte kamkoliv, všude uvidíte, jak nějaký efektní strojový výrobek nabírá vrchu nad něčím původním, co stále ještě chutná jinak než po pilinách. A stejně jako o potravinách to platí o nábydku, domech, oblečení, knihách, prostředcích zábavy a všem ostatním, co tvoří naše prostředí.

Mechanizace světa by rozhodně nemohl dospět moc daleko, kdyby cítění, a tedy i vnímání chuti zůstalo nepokaženo, protože pak by většina produktů techniky narážela prostě narážela na nezájem. Ve zdravém světě by nebyla sháňka po konzervovaných potravinách, aspirinu, kulometech, denním tisku, telefonech, autech, atd. atp., a na druhé straně by se tam stále žádaly věci, které stroj vyrobit nedovede.

George Ritzer je americký sociolog, který se ve svých vědeckých pracích věnuje zejména globalizaci, konzumu a dalším výkvětům západní civilizace. Snaží se je popisovat a hodnotit objektivně, ale zároveň přináší svůj kritický pohled. A vykládá své práce jako varování před možnými nástrahami a nebezpečenstvími moderní společnosti.
V knize McDonaldizace společnosti se zaměřuje, jak název napovídá, na fenomén rychlo obslužných restaurací, jejichž princip se rozšířil na další oblasti našeho všedního života, aniž bychom si toho byli sami vědomi. Kniha sama je psána velmi odlehčenou a čtivou formou. Autor se chtěl přiblížit širokému čtenářstvu a chtěl tím uniknout ze samolibého vědeckého ghetta.