Ray Bradbury

20. března 2011 v 22:33 | Kroc |  Doporučená literatura
Význačný americký spisovatel distopické, hororové a sci-fi literatury, se narodil 22.8. 1920, dodnes napsal 3 desítky novel a zhruba 6 set povídek. Svou spisovatelskou dráhu zahájil hned po ukončení střední školy. Ve svém díle ztvárnil svůj pohled na svět, objevujeme tedy pochopitelný strach z atomové války, ale i kritiku americké rasové předpojatosti a především nenávist vůči cenzuře, ta se projevil především v jeho nejznámější novele, která ho dostala i na stránky učebnic literatury, 451 stupňů Fahrenheita.




451 stupňů Fahrenheita je velmi zajímavě pojatá distopická novela, jež uvrhne svého čtenáře do nepříliš vzdálené budoucnosti. Do světa, ve kterém je vše snadné, lidé žijí v pohodlí a užívají si zábavy a rozmařilostí v obývacích pokojích, lemovaných telestěnami, které k nim promlouvají a baví je nekonečným přívalem infantilních pořadů, plných pokleslého a primitivního humoru. V tomto bezstarostném světě je však jeden zakořeněný nešvar, a to čtenáři knih. Ti jsou však systematicky odhalování a likvidování speciálními jednotkami požárníků. Jelikož jsou všechny domy stavěny z nehořlavých materiálů, byli hasiči nepotřební, proto nyní místo vody používají petrolej a při každém poplachu mění knihy v popel. 451°F (232°C) je teplota, při které hoří knihy, proto mají požárníci tyto číslice ve znaku na přilbě.
Hlavním hrdinou knihy je Guy Montag, člen požárnického sboru. Denně chodí do práce již dobrých dvacet let, pálit knihy mu činilo neskrývanou rozkoš. Vše se ale změnilo, když jednoho dne potkal mladou dívku, která mu kladla všetečné a zvídavé otázky, díky kterým si začal uvědomovat rozsah okolního světa, jeho krásy a detaily, kterých si dříve nevšímal. Na základě této změny vnímání dokonce otevřel knihy, které měl pálit. V tu chvíli mu došlo, oč je civilizace ochuzena, jak moc je povrchní a hloupá.
Pokouší se zosnovat rafinovaný plán, díky kterému by měl zvrátit situaci. Rozhodl se vypálit požárníky. Kontaktuje bývalého universitního profesora, který byl z důvodu nedostatečného počtu vysokoškoláků propuštěn. Profesor ho zrazuje, ale nakonec slíbí pomoc. Guy od něj dostane jakousi miniaturní vysílačku, se kterou spolu komunikují. Profesor mu tak předčítá poslední výtisky zapovězený knih, zatím co Guy vede zdánlivě normální život.
Naneštěstí mu povolí nervy, když je svědkem debaty manželčiných kamarádek. Nesnese již jejich tlachání a celý rozlícený jim začne předčítat z jedné knihy. Přičemž jim vyčte jejich povrchnost a hloupost.
Všechny ženy se rozprchnou a udají ho požárníkům, takže jakmile přichází do práce je jeho první výjezd do jeho vlastního domu. Je nucen spálit všechny své knihy. Jakmile to provede má být zatčen. Nepodrobí se však bez boje. Obrací ústí plamenometu proti veliteli a posléze pozoruje hořící tělo. Hned na to se dává na zběsilý útěk před Mechanickým Ohařem, tedy před strojem, který byl zkonstruován k pátrání po zločincích, stejně jako živý ohař, tak i ten mechanický dovede oběť vyčmuchat tak řka kdekoliv.
Guy začíná prchat, po cestě do bezpečí zanechá několik knih v domě jednoho z požárníků a zavolá na něj jeho kolegy. Dostává se až k profesorovi, odkud v převlečení prchá dál k řece tekoucí z města.
Přes vypjatý úprk se mu podaří dostat do bezpečí. Ještě téhož dne se setkává se skupinkou intelektuálů na útěku nedaleko za městem. Nebylo divu, veškerý život se přesunul do měst a venkov zel prázdnotou. Guy našel útočiště u stejných lidí jako je on sám. Všichni si pamatují určité knihy a čekají na chvíli kdy je budou moci předat všem.
Ve chvíli, kdy se s touto skupinkou seznamuje vypuká válka. Na město přilétají nepřátelské bombardéry a srovnávají ho se zemí. Pro vyděděnce dekadentní společnosti to znamená úsvit nového světa.

O tom jak málo je svět knihy vzdálen tomu našemu se můžete přesvědčit v následujícím úryvku, který dle mého až děsivě popisuje naši společnost.

"Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se nemusí co? (…) Víc kreslených seriálů do knih. Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínová štvanice. (…) Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy, tak to alespoň prohlašovali ti zatracení snobští kritici, se rozbředli ve špínu. Není divu, že přestali jít na odbyt, říkali kritikové. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojení a udrželi při životě obrázkové seriály. (…) Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! (…) Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, příživníků, hltalů, letců a plavců na místo badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo intelektuál stalo nadávkou, jak si to také zasloužilo. Z neobvyklých věcí máš vždycky strach. (…) Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, ale jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních, a potom jsou všichni šťastní, protože zde nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný nebo podle nichž by ses mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Zlom lidskou mysl."
(Bradbury, 1970, s. 56 - 57, zkráceno)

Již chápete v čem je kniha tak silná a děsivá zároveň? Situace ve školství k tomuto přesně spěje. V Anglii je oficiální, že nikdo na základním stupni nesmí být výjimečný a nikdo zase podprůměrný. Omezeným a neinformovaným lidem je snadné ledacos nakukat, proto bděte!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 řízek řízek | 22. června 2012 v 17:00 | Reagovat

bohužel již není mezi námi :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama